Nečekaná návštěva se mi opravdu, ale opravdu nehodí. Domácnost je vzhůru nohama, nádobí neumyto, ale nebyl čas, protože dcerka zrovna krásně improvizuje a s nakažlivým nadšením jamuje na kuchyňské nástroje. Copak se tomu dalo odolat? Řezaly jsme do toho společně.
Odkládám hrnec (byla jsem bubeník) - a koho to sem čerti nesou - když tu slyším hlasité: Jůbin de gozaimáás! Aha, pošta! Uklízet netřeba. Otvírám dveře a za nimi uniformovaný pošťák, salutuje „Konničiwa, jůbin de“ a ptá se, zda-li je na správné adrese. Předá malý balíček, opět zasalutuje a odchází ke své červené motorce. Je nedělní odpoledne. Nevím proč, ale pošta z Čech většinou přicházívá v nedělním odpoledni.
Ještě se půjdu podívat, zda nemáme něco ve schránce. Ale ne; je tam jen obvyklé reklamní smetí a s nimi nepřekvapivý poznatek: schránky se plní letáky všude na světě úplně stejně. V japonských kastlících převažují nabídky realitních a stavebních kanceláří, které zákazníky obyčejně lákají na krásném křídovém papíře vyfocený, bělostný a zcela prázdný, lidskou přítomností neposkvrněný, zenový apartment, pouze s jednou elegantní květinou na bílém stole. Dokonalost sama. Restaurace zase nabízejí slinosbíhavé fotografie všelijakých laskomin, nejčastěji kouřícího šabu-šabu či parádních lakovaných krabic se suši. Pak samozřejmě nechybí pravidelné bulletiny salonů krásy, kde je vám názorně ukázáno, jak se během měsíce můžete z flekaté krabaté ochechule vyloupnout v pronikavou krásku, zhubnout za čtrnáct dní desítky kil nebo proměnit váš vykotlaný chrup na bělostný perlový dvojřad. Ale to jsem odbočila. Schránky nikdo nezamyká, není důvod. V Japonsku se krade málo a pošta už vůbec ne. Pokud se náhodou stane, že se zásilka poškodí, najdete trhlinu pečlivě zalepenou a u ní přiložený lísteček s omluvou. Stejně tak, jestliže balíček prošel namátkovou celní kontrolou a musel být otevřen. Že by se zásilky nahodile ztrácely, není možné. Profesní čest je i pro dnešní Japonce nesmírně důležitá a podobné selhání nemyslitelné.
První ranní poštou bývají noviny. Už kolem čtvrté hodiny je začnou rozvážet na svých motorkách „šimbunmani“ – pošťáci bez uniformy, v létě s ručníkem pod helmou. Přijedou, zastaví, motorku nechají bublat před domem, vyběhnou do patra, do schránky ve dveřích doručí počteníčko k ranní kávě, a zas popojedou o pár metrů dál. Zopakují si to za ten den ještě několikrát. Stejně jako jejich uniformovaní kolegové rozvážející regulérní poštu. Jednou ráno, dvakrát odpoledne a jednou večer. O sobotách, o nedělích. O svátcích mají volno. Jedinou výjimkou je Nový rok, kdy nastává opravdové pohlednicové šílenství a pošťáci se nestačí otáčet. Japonci, ač mají k dispozici své ultrahypermoderní mobilní telefony, zdaleka nedosahují české úrovně v počtu odeslaných sms per capita a svá novoroční přání píšou po tuctech na speciální pohlednice se symbolem nadcházejícího roku. Letos to byli nejrůznější pejskové, pesani, hafové a čoklíci.
Obyčejné pohledy a dopisy nemusíte nosit jenom na poštu. Můžete je zanechat i v jakémkoli conbini nebo využít nepřehlédnutelných poštovních schránek – bytelných červených krabic s typickým symbolem 〒 (tento znak mimochodem uvozuje i všechna směrovací čísla). Ty se původně inspirovaly britskými schránkami, ovšem dneska se vám je podaří spatřit už jen málokdy.
Japonská pošta je vůbec úžasná věc. Funguje rychle, spolehlivě a levně. Zaměstnanci vám ochotně poradí a pomohou poslat i zdánlivě nemožné. Můžete přinést cokoli a nebude to problém. Meč, mražené ryby nebo jako Hujer pytlíček švestiček - přelepí vám jej známkou, poděkují, že jste přišli a do druhého dne doručí. Stalo se nám kdysi na začátku, chtěli jsme cosi poslat příteli na dalekém Hokkaidu a ptali se, zda bude zásilka doručena včas a hlavně - prosím, aby to bylo nejpozději do týdne. Pracovnice se na nás podívala a zdvořile odvětila, že neví, zda-li do týdne, ale zítra určitě. A opravdu. Japonská pošta je velmi rychlá a efektivní. Často se stalo, že zásilka dorazila ještě týž den.
Pobočky jsou hustě rozesety po celém Japonsku. Jsou otevřeny většinou od devíti ráno do pěti odpoledne, ty větší pak nonstop. Najdete tam pultíky s formuláři, malou digitální váhou, lepidlem, lepicí páskou, nůžkami, erárními červenými brejličkami na čtení - prostě vším, co byste mohli potřebovat. Pro čekající jsou k dispozici pohodlné sedačky i televize, děti se zabaví knížkou nebo hračkami a žíznivci se mohou napít z malého pítka.
Kromě běžné pošty můžete zařídit i spoustu dalších věcí. Mimo listovních služeb také životní pojištění nebo spoření. Není tajemstvím, že tento dosud státní podnik disponuje neuvěřitelnými třemi sty sedmdesáti triliony jenů, což je vůbec největší soustředěný objem financí na světě. Kromě toho pošta zaměstnává více než čtvrt milionu lidí, tedy třetinu všech státních zaměstnanců. Není divu, že si na poštovní kolos premiér Koizumi brousí zuby a v rámci reforem naplánoval jeho zprivatizování tak, aby došlo k zeštíhlení úřednického aparátu, s majetkem se nakládalo efektivněji a vůbec se tím napomohlo oživené celé japonské ekonomiky.
Běžní Japonci ale nejsou z té myšlenky nijak nadšení a zdá se jim, že pošta funguje pěkně tak, jak je. Posoudit to opravdu nedovedu, ale myslím, že kdyby naše pošta fungovala z poloviny jako ta japonská, údajně potřebující ráznou reformu, bylo by nám hej.
Skok o měsíc později, kdesi v Evropě.
Crrrrrrrr, zvoní zvonek. Beru k uchu domofon a ten se na mě rázným hlasem naší fousaté pošťačky oboří: „Pošta! Poďte dolu! A občanku sebou!“ Zamrkám překvapením, než mi dojde, kde jsem. Ale honem, není čas. Pádím, než mi ta dobrá žena uteče.
Psáno pro Neviditelného psa IX/2006
Žádné komentáře:
Okomentovat